Not Like the Movies

Ne, nechtel jsem aby tohle byl jeden z tech blogu tyou jeden clanek za dva mesice, ale ono to je tady fakt strasne narocny najit si cas, a to mi jeste nezacali kurzy plachteni a dneska mam od sedmi vecer druhou hodinu herectvi (ony to jsou spise trojhodiny). Teprve potom to bude mazec. Takze slibuji, ze budu psat co nejcasteji, ale ty clanky budou spise typu co jsem ten den delal a podobne. Coz je pro nekoho dobre - muzete tak videt, jak vypada muj normalni den. a kdyz budu mit cas, napisu clanek na nejake konkretni tema.

Dneska jsem pri Writing Lab mel napsat, co si zatim myslim o Americe. Prekroutilo se to spis ale v takovou uvahu, osobni. Here you go:

I have always wanted to live in the United States. It’s been my dream for the past few years. In the beginning, I was mostly influenced by those Hollywood movies with happy families, sunny days and people living idyllic lives. As time went by, I started to realize that life in America is not like the movies and with that I was leaving the Czech Republic. To be honest, I don’t know what I was expecting. However, what I know now for sure, after living here for almost a month, is this is not it. I am not disappointed though.

When I went to Italy or France, I wasn’t expecting anything. Yes, I was looking forward to finally seeing those famous countries, but it hadn’t been my top dream to go there. However, when I returned home, I was enchanted with thinking about what I experienced there. I was enchanted with the nature, people, food and lifestyles. I wanted to go back as soon as possible and live there. This is not what I feel about the United States now. If I ask myself this question about U.S., the only reason I’d like to come back is the permanent good mood of people. The important fact, however, is that the feeling I had about Italy or France is probably linked to nostalgia I experienced after coming home from every trip. It means (and I am almost certain of it) that once I’m back at home after 10 months of living with Americans and almost becoming one of them, I will want to come back and I will miss everything.

As I think about it, I probably still have this movie idea of American life. And as I think about it more, I am starting to realize that maybe this is really it.

Sigh No More

Ahoj-te.

Chtěl bych, abyste věděli o tomto blogu - http://assiststudents.wordpress.com/. Na tuto stránku bude psát hrstka stipendistů, kteří zažijí stejný rok, ale v různých státech Ameriky. Samozřejmě tam píši i já, takže se tam můžete občas taky kouknout. Dnes jsem publikoval svůj první článek, jednoduchý, přemýšlící. Publikuji pod přezdívkou lucgondek.

Twelve days left. The suitcases are almost full and ready to leave with me. Together with my mind, they are full of my life and memories. It feels so strange to realize I won’t be here in my room, in my school, in my city for so long. How many things will change? How much my friends and family will change? How much will I change?

So many people are excited to come to the new country. Not that I am not, I am just scared a lot too. I’m scared of classic exchange student problems as well as my own problems. I’m scared of not realizing that I am just living my dream in time. What if the year will pass just too fast?

I am excited to start speaking in English, to think in English, to have dreams in English. I am excited to tell my hosts about my country and give them my presents. I am excited to go to the beach, to go to the mall. I can’t wait to visit American Starbucks and other places – those are just details but those details made me want to spend a part of my life in there. In the country beyond the ocean. In the United States of America.

Show you how

Asi jeden z nejdůležitějších článků na tomto blogu bude ten o tom, jak vedla má cesta ke stipendiu, protože nějak podobně by mohla vést i ta vaše, pokud máte zájem. A tohle je ten článek. Takže jak?

1. Příprava
   Podle mě ta nejdůležitější část, alespoň pro mě. Do prosince 2010 bylo studování/život v Americe jen snem, o kterém jsem sice věděl že se vyplní, ale ještě jsem přesně nevěděl jak tomu pomoci. Výše zmíněný měsíc byl ale přelomový. To jsem tehdy jel v autobuse na trénink (latinskoamerického tance) a četl si vypůjčené vydání školního časopisu. Moje kamarádka mě ten den ve škole upozornila na článek studentky našeho gymnázia (která mi později s přípravou také moc pomohla, a za to ji už po několikáté moc děkuji), ve kterém píše o tom, jak je možné dostat stipendium pro studium v zahraničí a jakou cestu zvolila ona. To je první věc, kterou si musíte uvědomit - naleznout si organizaci, která vyhovuje vaším požadavkům (a přitom nebýt moc náročný). Existují organizace, které váš život přenesou například do Itálie nebo Kanady (UWC), já měl ale v hledáčku USA a tak mi nejvíce vyhovovala NADACE OPEN SOCIETY FUND PRAHA. Ta nabízí studentům prvního a druhého ročníku střední školy ve spolupráci se zahraničními organizacemi studovat buďto právě v USA (ASSIST) nebo UK (HMC). Vaší prací bude vyplnit přihlášku atd., ale hlavně napsat tzv. Personal Essay - nejdůležitější dokument, ve kterém se jednoduše musíte předvést a ukázat, že právě vy máte dostat stipendium. Hlavní je ukázat vaše zapálení pro cokoli a také vaše úspěchy z minulých let.Tenhle papír určitě nepodceňujte a dejte si na něm hodně záležet. Program se většinou vyhlašuje v podzimních měsících, s tím, že uzávěrka je někdy na začátku prosince. Já na své eseji začal pracovat už o letních prázdninách. A ano, přátelé mi říkali, že moje snaha je přehnaná a někdy až sobecká, ale stipendium jsem dostal, takže na tom asi něco bude. Ještě něco - nebojte se ptát. Pamatuji si, že jsem kontaktoval stipendistku, kterou jsem vůbec neznal a nebo i tu studentku z našeho gymplu. Tihle lidé jsou většinou moc milí a rádi vám pomohou, stejně jako teď už můžu (snad) pomoci i já.
2. Dva dny D
   První tento den jsou jazykové zkoušky (SLEP testy). Všichni říkají, jak jsou tyto testy jednoduché, že jimi projde téměř každý, ale já budu upřímný a řeknu, že teda pro mě zas tak jednoduché nebyli - a to jsem jazykový typ, angličtinu v některých věcech preferuji před češtinou a když budu upřímný (a budu znít straaaašně namyšleně), myslím jsi, že jsem v ní hodně dobrý. Jazykové testy SLEP se skládají z části poslechové (posloucháte text, poté přiřadíte jaký obrázek, věta, situace nebo cokoli se k němu hodí a podobně) a "čtecí/porozumění textu". Otázek je okolo 140 (už si to přesně fakt nepamatuji) a na test máte 90 minut = 40 sekund na jednu otázku a to je nejspíše ten hlavní problém (vlastně jenom pro mě). A pak mi taky dělalo problém soustředit se 90 minut v kuse, hlavně u té poslechové části, z toho mi už pak šla hlava kolem, a některé věci jsem už prostě natipoval. Výsledek? 156 bodů. Potřebných bodů pro postup? 156.
   
   Pokud jste postoupili, v lednu vás čeká pohovor se zástupci HMC a ASSISTu. Jak všichni říkají, rozhovor opravdu probíhá přátelsky a nervozita ze mě po chvíli opadla. Vlastně po delší chvílí, byl to jeden z nejpodstatnějších dnů mého života přece, sakra. Zástupci organizací se vás nejprve zeptají na věci z vašich esejí, pak jak byste chtěli, aby vaše škola v zahraničí vypadala a nakonec vám dají vyřešit dva úkoly ve skupině - na pohovoru jste se dvěma dalšími uchazeči. Nepokazte si to, pak už totiž žádný další krok není. Po tomhle se už vybírá. Buďte připravení, ale ne falešní.
3. Očekávání
   Teď už je jen čas čekat na výsledky a na ten email, který přijde a sdělí vám, že jo, že jste byli vybráni a že se vám splnil sen.

Já doufám, že jsem toho moc nezapomněl. Článek je spíše ve zkratce, více informací naleznete na stránkách OSF. Zeptejte se mě na cokoliv a mějte individuální přístup - bojujte za sebe. A hlavně: V Ě Ř T E  S I!

↓ protože tohle opravdu funguje, i když to zní jako z nějaké sekty

Let's Go (Nice To Meet You)

Původně měl být tenhle blog jako každý jiný "fashion&lifestyle" blog. Život se ale mění někdy až moc rychle, a já se dozvěděl, že letím na rok studovat do Ameriky. A tak tu byl nápad, že to zase bude klasicky "exchange student" blog. Ale co kdyby to bylo obojí?

Jsem Lukáš, ale tady Luc. Je mi 16 let a chodím na gymnázium. Poslouchám hudbu, která je sakra dobrá a všichni kdo ji poslouchají taky mají u mě plus, jo. Kromě rodného jazyka českého, který mimochodem považuji za to nejlepší dědictví českého národu, mluvím anglicky a něco zažvatlám i francouzsky. Mám rád módu, a rád se považuji za českého hipstera, i když stěží vím, co to vlastně přesně je. To by bylo asi tak na úvod k lifestyle části.

Co můj život strašně nakoplo je to, že jsem v únoru dostal e-mail od paní Almerové s tím, že jsem dostal stipendium na Americké škole a v srpnu odlétám. Mimochodem, studovat v Americe je můj životní sen, a dávám to o sobě vědět.

No snad by to tak na seznámení stačilo, co nejdříve začnu psát plnohodnotné články (aspoň si to o nich budu myslet) a možná také nějaké videoblogy? Uvidíme...

A ještě já heh.

(Coldplay, Two Door Cinema Club, Phoenix, Bombay Bicycle Club, Angus and Julia Stone, The Temper Trap, The Naked and Famous, Noah And the Whale)